vyprávění

Z deníku kocoura Modroočka

Josef Kolář, Helena Zmatlíková

Z deníku kocoura Modroočka obálka knihy

Modroočko se narodil, když všechno ještě bylo zelené a rozkvetlé. Když všechno bylo ještě zelené, ale květů už bylo málo, dala ho maminka k člověku, se kterým teď bydlí. Jeho člověk píše a tak se Modroočko inspiruje a svými drápky zapisuje do předmětů okolo sebe svůj deník. A my si tak můžeme přečíst, jak se učí lézt na stromy, používat vousky a zpívat na střeše s dalšími kočkami. Zkrátka jak objevuje svět a zjišťuje, co to všechno znamená být kocourkem.

Jednoho dne si Modroočkův člověk přivede takovou velkou světle modrou příšeru s bílýma očima vepředu a červenýma vzadu, která je oba převeze do malé chaloupky. Kočky, tam se teprve dějou věci! Modroočko potká ježka, zajíce, psa, koně a zlého divokého kocoura a ještě další zvířata a z každého setkání se něco dozví a naučí.

Z deníku kocoura Modroočka ukázka

Když už je dávno obilí zralé, ale dny jsou ještě slunečné, Modroočko se svým člověkem zachrání od party nevychovaných dětí docela malinké kotě, říkají jí Kiki. Je to kočičí slečna, která se však jako slečna zdaleka nechová a bude třeba ji všemu naučit. O to se Modroočko snaží. A zároveň na Kiki občas žárlí, to když si s ní jeho člověk hraje víc než s Modroočkem. Zamiluje si ji ale stejně tak, jako on. A možná vlastně víc, protože se v poslední kapitole, když už je venku bílé ticho, překvapený Modroočko dozví, že se jim narodila koťátka.

A to jediné bylo na téhle knize divné. Způsob, jakým autor Josef Kolář vymyslel, že Modroočko zplodí děti („V koruně stromu jsme vesele vyváděli. Když dne začalo ubývat, sedli jsme si na větev, ze které je daleko vidět, a velice pěkně jsme spolu dlouho mlčeli.) a s jakým údivem se pak dozví, že se narodila („Kiki, ty máš myšku?“ zavolal jsem. „Děti máme, hlupáčku“, ozvalo se z pelíšku.) Hlavně proto, že Kiki skoro celou dobu nemluví, nevíme co si myslí a jaký mají s Modroočkem vztah. Vidíme svět jen Modroočkovýma evidentně nezkušenýma očima a pořád jeho samotného vnímáme jako kočičí dítě, které vychovává ještě mladší dítě. Z pohledu dětského je to ale dozajista happy end, kterému snad pohádkové zjednodušení nebude vadit. A navíc, kočky to tak hrrr ve skutečnosti vlastně asi mají.

Z deníku kocoura Modroočka ukázka z knihy

Jak Modroočko stonal

Nejdůležitější je, že příběhy jsou zábavné a nenásilně naučné, emotivní a upřímné. Modroočkovi se často něco nepovede, něčeho se poleká nebo ho něco překvapí. S každou situací si ale nakonec poradí a něco málo se z ní naučí, tak jako děti lidské. A i když se se svým člověkem ne vždycky shodne, jak už to ostatně u koček a lidí bývá, mají se rádi. To si Modroočko několikrát velice dobře uvědomí.

Ilustrace

Dojem z knihy hodně ovlivňují klasické ilustrace Heleny Zmatlíkové, k jednoduchým zvířecím příběhům se ale určitě hodí. Nejedná se sice o klasickou obrázkovou knihu, ale obrázky jsou ale na každé dvoustraně, takže bude bavit i menší děti.

Sumasumárum

Další klasika, která právem našla svoje místo u nás v knihovně. Mám z ní radost!

Z deníku kocoura Modroočka

Z deníku kocoura modroočka deník

 

Leporela

3D leporela Rudolfa Lukeše a Michala Černíka

3D leporela zvířátka cistko.cz

Je neděle večer rok po té. Tedy rok a dva dny po té, co mě můj dnes manžel požádal o ruku. Tím mě mě nevědomky zaměstnal přípravami svatby a dalšími a dalšími radostmi. Podzimní knižní sezóna však působí magicky, spoustě skvostům nešlo odolat a slušná hromádka dalších úžasných objevů mě přiměla nedělní podvečer opět věnovat psaní. O to krásněji se mi píše, o co je venku větší mráz a o co blíž jsou Vánoce. Tak jeden dárkový tip pro menší děti.

Retro 3D

Nakladatelství Albatros vydalo čtyři prostorová leporela ilustrátora Rudolfa Lukeše. Tato leporela vznikla už v šedesátých letech, vyšla bohužel pouze v nakladatelství Artia a byla určená pro export. Tedy dostupná byla pouze v cizích jazycích, do češtiny je nově zaveršoval Michal Černík.

V každé knize představují autoři čtyři zvířátka, prostorový efekt šikovně zdůrazní některý rys jejich vzhledu nebo chování.

prostorova eporela mroz cistko.cz

3d leporelo zebra cistko.cz

Zebra

Pruhy černé, pruhy bílé

a všechny jsou roztomilé.

Pruhy bílé, pruhy černé

zebrám zůstávají věrné.

Zebry od pradávna vědí,

že se pruhy vždycky zdědí.

3d leporela velbloudi cistko.cz

zelva-a-jeji-kamaradi cistko.cz

Hravé, české, retro. Mě nejvíc baví ty barvy! Výrazné a přitom jednoduché a nápadité. Nenechte si je ujít!

Krásnou adventní neděli.

vyprávění

Haló, Jácíčku

Daisy Mrázkováobálka knihy Haló, Jácíčku

Polička pokladů

Dětské knihy chodím nakupovat pravidelně asi do třech knihkupectví. Každé je uspořádané trochu jinak, ale v každém existuje něco jako „polička pokladů“. Tam je radost se začíst. Popravdě by mě zajímalo, jak knihkupci svoje zboží do polic rozmísťují. Je jasné, že v dětské literatuře taky hrají roli žánry – encyklopedie, pohádky, obrázkové knihy (bilderbuchy), dětské příběhy a podobně. Nicméně to vypadá, že existuje i žánr „nápaditá vkusná kniha“, protože knihkupci je prostě dávají k sobě! Takže v záplavě jednoduchých lákadel pro dětské oči, kýče a amatérismu, najděte ve „vašem knihkupectví“ poličku pokladů a máte zase o něco jednodušší život. Poznáte ji třeba tak, že v ní bude kniha Haló, Jácíčku.

Zarazilo mně, když jsem si na zadní obálce přečetla, že ji „můžeme bez rozpaků zařadit po bok klasických děl světové moderní literatury: Medvídka Pú, Alenky v říši divů nebo třeba Malého prince.“ Ho ho hó! Že bychom se mohli v české literatuře měřit s takovými veledíly? A jak to, že máme-li ho, nevím o něm?

Haló, Jácíčku ukázka Narůžovělý nápad

Udivené poznávání

Zajíček Jácíček s malou kamarádkou Veverkou objevují svůj svět stráně a lesa. Setkávají se s normálními přírodními jevy jako déšť, rosa, kámen, tůň nebo krápníky. Radost jim dělá starý buk Slon, který jim vypráví lesní pohádky. A nepříjemnou náladu občas vyvolá setkání s omezenou a nerudnou Krtonožkou. Poznávají ale taky samy sebe, lidské vztahy a svoje pocity, se kterými se snaží vypořádat.

Příběhy jsou psané jejich dětskýma očima, jsou něžné a udivené, všechno je pro malé kamarády nové. Jsou překrásné ve svojí nevinnosti a naivitě a způsobu, jakým Jácíček s Veverkou ten velký svět vstřebávají a vysvětlují si. Zároveň jsou moudré, vnímavé a nechybí v nich humor a ironie.

 

A tak seděla Veverka na své nezajímavé větvi pod tou nezajímavou oblohou a velice si přála, aby přišel Jácíček.

V tom Jácíček přišel.

„Haló, Veverko,“ zavolal.

A veverka jako blesk už se míhala po kmeni dolů. A jen si cestou stačila všimnout, že obloha i jehličí i šišky jsou najednou TAK zajímavé, jak jen mohou být. Jehličí zavonělo, rosa se rozzářila a vítr zblízka ovanul Veverce tváře a způsobil, že dostala velkou radost a chuť dělat něco báječného.

„Jácíčku, nevšiml sis, že se najednou svět udělal nějaký… zajímavější?“

„Kdy to začalo?“

„Teď před chvilkou, jak jsi řekl HALÓ.“

„Třeba je to tím HALÓ,“ řekla Veverka.

„Musí to být jedině tím HALÓ,“ řekl Jácíček. „Třeba je to takové tajné heslo. Pojď, vyzkoušíme to.“

z knihy Haló, Jácíčku - pufodédrTyhle příběhy prostě hladí po duši. Moje oblíbené jsou Pufodédr, ve kterém se Jácíček postaví za svoje dílo a nenechá si Krtonožkou zkazit náladu, a Slon na horní pěšině, toho si můžete poslechnout v první audio ukázce

Spisovatelka a ilustrátorka v jedné osobě

Tak se přiznejte, kdo jste si (stejně jako já) myslel, že Daisy Mrázková je mladá slečna, kterou maminka v návalu emocí při sledování nějakého amerického seriálu pojmenovala po hlavní hrdince? Nemohli jsme být víc vedle. Paní Mrázková je totiž dáma, narozená za první republiky. Její maminka byla Angličanka a svoje děti prostě pojmenovala anglickými jmény, protože se jí v Čechách po Anglii stýskalo.

Autorka je nejen spisovatelkou, ale hlavně výtvarnicí. Její knihy jsou uceleným dílem, kde se výtvarné zpracování s textem tvoří jeden celek. Ilustrace jsou jednoduché, jakoby dětské, v jemných a přitom intenzivních barvách. A je jich hodně, minimálně na každé druhé dvoustraně jedna. Úžasně spoluvytvářejí náladu celé knihy.

Sumasumárum

Jak to, že jsem já ani moje okolí (nikdo z přátel ji nezná) tuhle knihu v dětství nezaznamenali? Poprvé Haló, Jácíčku vyšlo v roce 1972, aktuální vydání je páté, takže sehnat se nejspíš dala. A já jsem nesmírně ráda, že jsem na ni narazila a nechala se přesvědčit smělým srovnáním s Malým princem na obálce ke koupi, protože jsem tak objevila neskutečně něžný a silný český literární poklad.

Daisy Mrázková napsala knih více a já je jdu teď všechny najít, aby mým dětem neutekly.

 

P.S.

Aktuálně autorčiny knihy vydává Baobab. A já mám takové neodbytné podezření, že ten klíč podle kterého vznikají „poličky pokladů“ jsou právě nakladatelství. Tuhle hypotézu bude třeba ověřit…

P.P.S.

Než vygooglíte dětem,jak krtonožka obecná doopravdy vypadá, raději se nejdřív podívejte sami. Moc pěkné zvířátko to tedy není (takže na padoucha se hodí skvěle).

Haló, Jácíčku Svět k svátku

Haló, Jácíčku ukázka z knihy

dětské příběhy

Harry Potter nové bohatě ilustrované vydání

Harry Potter a kámen mudrců – Joan Rowling, Jim Kay

Harry Potter a kámen mudrců nové vydání

Ať už to bylo tak, že původně si nakladatel úspěchem knihy nebyl jistý a vydal ji v ošizeném provedení bez vnitřních ilustrací s podivným obrázkem na obálce, a nebo se k inovaci odhodlal zkrátka proto, že uplynulo hodně času a je třeba čtenáře zaujmout a znovu zvedat prodeje, nové vydání prostě je NÁDHERNÉ. Milovníci příběhů Harryho Pottera budou nejspíš jen áchat a óchat.

Harry a skřet

Pro neznalé trochu o příběhu:

Harry nemá rodiče, žije u své tety a strýce, kteří se k němu nechovají zrovna pěkně. Na své jedenácté narozeniny ho ale čeká šok, dozví se, že je kouzelník a že půjde do kouzelnické školy! Až tam zjistí, že rodiče nezemřeli při dopravní nehodě, jak se mu snažili strýček s tetou namluvit, ale zabil zlý čaroděj, který se pokusil ovládnout celou kouzelnickou říši. Harryho se tenkrát pokusil zabít také, ale aniž by samozřejmě věděl jak, Harry čaroděje přemohl, a teď je považován za zachránce celého kouzelnického světa. O světě kouzel přitom Harry skoro nic neví, což mu působí nepříjemnosti. Rychle si ho ale zamiluje, poprvé si najde kamarády a je v něm neskutečně šťastný. A nakonec samozřejmě nebojuje jen se svou pověstí ale i s čarodějem Voldemortem, který se snaží znovu (a znovu) vrátit k moci.

 

Harry Potter ilustrace Jim Kay cistko

Harry Potter a kouzelný klobouk cistkoJim Kay, s Harrym si hrej

Harryho u nás vydává Albatros. Původní vydání tohoto veleúspěšného příběhu mělo, stejně jako v originále, menší formát a ilustrovanou pouze obálku a to stylem řekněme nepoetickým. Uvnitř knihy samotné byly jen černobílé texty, oživené ztvárněním dopisu nebo vzkazu apod. Nejnovější vydání, v pořadí sedmé, je ve formátu dvojnásob velkém a ilustrované velmi bohatě.

(Před tímhle posledním vydáním vznikl ještě mezistupeň, šesté vydání má již větší formát, ale ačkoli obrázek na obálce je nový, je ve stejném stylu jako původní.)

Profesionál Jim Kay přiznal, že možnost pracovat na tak legendární fantasy knize pro děti u něj způsobila napřed výbuch radosti a pak velkého stresu. Svůj úkol bere zodpovědně. Styl ilustrací vždy přizpůsobuje zakázce, takže i pro Harryho je unikátní. A do práce se pustil opravdu pečlivě, aby zachytil kouzelnický svět, staví si i modely budov a modeluje postavičky a podobně. Jak pracuje se můžete mrknout sami.

Výhody i nevýhody ilustrací

Je nové vydání opravdu lepší? Obrázky jsou lákavé a pravděpodobnost, že dítě sáhne po knize bez obrázků místo té s obrázky je mírně řečeno nízká. Ilustrace v knihách pro děti jsou často stejně důležité jako texty. Vizuální informace působí na malé i velké mnohem snadněji, na tom není nic překvapivého.

Dokud jsou děti ještě opravdu malé, objevují prostřednictvím obrázků svět. Věci si z pouhého popisu ještě neumí představit a z obrázků se teprve dozvídají, jak vlastně svět vypadá.

Pokud i starším dětem obrázky popisují něco, co dnes neexistuje a vidět na vlastní oči se nedá (např. pravěk) nebo co děti neznají z vlastní zkušenosti (třeba džungli, tedy za předpokladu že v ní nikdy nebyli a neviděli ji v televizi), obrázky jim opět usnadňují si prostředí nebo věci představit a znalost prostředí tak získat.

Na druhou stranu v momentě, kdy už si děti představovat dovedou lépe, jsou knihy bez ilustrací skvělým způsobem jak rozvíjet představivost a trénovat pochopení textu atd. atd. atd. No a průvodní text u Harryho říká, že kniha je vhodná pro děti od 9 let. Ty už si kouzelnický svět představit dovedou…

Harry Potter nové vydání

Harry Potter a profesor Quirrell

A ještě nesmíme zapomenout, že pro jednoduchost vnímání informace a rychlost, s jakou nám je příběh naservírovaný, jsou samozřejmě oblíbená filmová zpracování. Často mají takový vliv, že i když jsme jako první četli knihu a utvořili si představy svoje, filmové plátno nám je vygumuje a překreslí. Tak já si například dnes nepřestavím Hermionu jinak než s tváří Emmy Wattson… A přece si pamatuju, že jsem se při prvním Harryho Pottera díle v kině rozčilovala, že to či ono „má vypadat jinak!“

Sumasumárum

I když já jsem se pokochala a ilustrace Jima Kaye se mi neskutečně líbí, v knihovně mi zůstane původní vydání a nové nejspíš někomu věnuju. A které se líbí vám?

Harry Potter srování vydání

Harry Potter ilustrace Jim Kay

 

básničky, hádanky

Kouzelný sklabikář – hádanky, které netřeba uhádnout

Jan Vladislav, Zdeněk Seydl

Kouzelný slabikář obálka knihy

Tak schválně:

 

Jeden se jen míhá,

bílý ocas zdvíhá,

druhý jenom sedí,

klobouk celý z mědi.

 

Co je to?

Uhádnete? Ne?

Tak zkusme jinou:

 

Dvoje dveře domek má:

Když tam vejdeš nohama,

druhým koncem vyjdeš ven

a pak teprve už jsi v něm.

 

Co je to?

Pořád nic?

Kouzelný slabikář ukázka z knihy

Když nejde o to uhádnout

Tak si z toho nic nedělejte. Kouzelný slabikář není o tom, jestli čtenář hádanku uhádne. Často to není ani pro dospělého žádná snadná věc (a že jsem se o to napřed vehementně, asi ze svého soutěživého zvyku pokoušela). Pak mi ale došlo, že to není matematická soutěž, kde musíte vyřešit slovní úkolu a spočítat správný výsledek, ale umění. Jde o metaforu a tak trochu jiné vnímání svého okolí, nový pohled na věci kolem sebe. O fantazii, zábavu a radost z toho, jak pestře se můžeme vyjadřovat a popisovat svět.

Kouzelný slabikář ukázka z knihy 2

V kouzelném slabikáři je pro každé písmenko minimálně jedna hádanková báseň, často jich je více. Do poezie Jan Vladislav začaroval věci, které děti znají a mají kolem sebe, věci konkrétní jako hrábě, fazole nebo holínky, nebo třeba déšť a vítr.

U každé hádanky je řešení jak napsané, tak vyobrazené pomocí ilustrace. Pravda, kolážová forma obrázků v základních barvách je někdy sama o osobě na první pohled hádankou, ale v tom je jejich originalita a zábavnost a právě proto se k hádankám výborně hodí.

Mimochodem autor ilustrací v úvodu říká: „Chlapci a děvčata, celou tuto knížku jsem vystřihoval nůžkami z barevných papírů a písmen a lepil na bílé čtvrtky. Říkám vám to proto, abyste to taky dělali, protože to je skvělá hra, ale ne abyste na ni roztříhali tuhle knihu!“ Neřekla bych to lépe. Což si hrát na to, jak udělat ilustrace k dalším věcem, co máme doma kolem sebe?

Kouzelný slabikář ukázka z knihy 3

Sumasumárum

Největší odměnou a zábavou pro čtenáře nakonec je, když zpětně pochopí, jak nádherně autor v hádance tak prostou věc jako třeba zmíněné hrábě popsal.

Nebude to zadarmo, nad hádankami se děti budou muset zamyslet. Těm, co se ale do pochopení básniček pustí, s čímž jim samozřejmě mohou pomoct rodiče, se odmění. Rozvíjí totiž představivost, jazykové schopnosti a v neposlední řadě vztah k literatuře. V mojí knihovně rozhodně má své místo.

Kouzelný slabikář ukázka z knihy 4

Kouzelný slabikář obálka zadní

P.S. řešení ukázkových hádanek: 1. jehla, nit a náprstek 2. kalhoty

Kouzelný slabikář

napsal: Jan Vladislav

ilustroval: Zdeněk Seydl

vydalo nakladatelsví Albatros, Praha 2015, (2. vydání)

 

básničky, edukativní

Vynálezárium

Robin Král – Jana Hrušková – Zuzana Brečanová

Vynálezárium kniha obálka

Představte si, dětská kniha o vynálezech.

Představte si, dětská kniha básní o vynálezech!

Představte si! Dětská kniha deseti různých typů básní, každý s vysvětlením a popisem typu básně. A o vynálezech. A vlastně i vynálezcích!

Žasnu a jásám

Ano, tak jsem z něj nadšená. V celkem deseti typech jsou samozřejmě takové, které si z hodin jazyka českého pamatujeme asi všichni – balada, sonet či kaligram. Ale hlavně mnohem méně známé jako gazel nebo rondel (pro mě naprosto cizí slova), ukazující další bohaté možnosti poetických forem.

Každá z básní zjednodušeným, „zaručeně pravdivým“ příběhem představuje jeden vynález. Nečekejte ovšem žádnou zdlouhavou poučnou litera – túru, za povšimnutí totiž autorům stojí nejen věci zásadně měnící životy lidské jako rentgen či žárovka, ale i ty zábavné – houpací křeslo, finská sauna nebo kornoutková zmrzlina.

Vynálezárium obsah

Vynálezárium kniha ukázka

Básně jsou úsměvné, inteligentní, originální, rozvíjí jazykové schopnosti a pobaví nejen dětského čtenáře.

Oko plesá nad vizuálním provedením. Skvostný je úsporný výběr barev – černá jako základní barva textů a jednoduchých ilustrací, žlutá pro zvýraznění obálky a kapitol a červená, jako oživující akcent. Hravé je typografické zpracování, propojuje texty s ilustracemi do jednoho celku a pozdvihuje obojí.

A voní tiskovou barvou! Připomíná mi tak moje dětskélinorytecké pokusy  v lidušce.

Vynálezárium ukázka

Král Robin

Není divu, že Robin Král, básník, textař a překladatel v jedné osobě, napsal tak suprovou knihu, vždyť učí tvůrčí a literárně teoretické předměty na Konzervatoři J. Ježka. A nebo právě proto, že píše tak skvělé knihy, učí na Ježkárně…

Prozatím v naší knižní sbírce máme od pana Krále pouze Vynálezárium. Ovšem povedlo se mi ho ukořistit s autogramem, což je pro mě výjimka. O lovení podpisů si totiž myslím své, stát někde v davu a čekat až se slavná osobnost chopí fixy a podepíše mi památník pro mě nikdy nebylo. A o ten samotný podpis vlastně tolik nejde. Ale říkám si, že když už někoho, kdo svoji práci umí skvěle, potkáte osobně, tou prosbou o podpis mu ukážete svoje uznání. A pak se těším, jak budu jednou dětem vyprávět, že jsem toho pana básníka, co tuhle skvělou knížku napsal, potkala a vysvětlovat jim, že jim ji věnoval, ještě než byly na světě.

Vynálezárium kaligram

Sumasumárium

Vynálezárium má všechno, co by podle mého názoru měla jedinečná dětská kniha mít – je originální, hravé, intelitentní, nápadité a graficky geniálně zpracované. Není divu, že bylo vybrané do katalogu Nejlepší knihy dětem – pomalu mi přijde, že to vypadá na můj nákupní seznam…

Vynálezárium obálka

 

Napsal Robin Král

Ilustrovala Jana Hrušková

Graficky upravila a obálku navrhla Zuzana Brečanová

53 básní na 138 stranách

Vydalo nakladatelství František Havlůj – běžíliška, 2015

ISBN: 978-80-906112-1-4

Doporučená prodejní cena 250 Kč

P. S. Vynálezárium jsem neobjevila ve svém oblíbeném v knihkupectví (a nechápu proč), ale díky kamarádovi. Sehnat se dá v např. internetovém obchodě nakladatelství, kde je i seznam kamenných prodejen.

 

básničky

Uleželé želé

Uleželé želé titulka knihy

Uleželé želé jsou rozverné nonsensové verše od – ano TOHO – písničkáře, básníka a překladatele Jiřího Dědečka. Pohrává si s tématy obyčejnými, staví je na hlavu a do některých si rýpne. A to je radost číst.

 

Cihly

Nebem se mihly,

vzdálené,

tři čtyři cihly

pálené.

 

Odkud se ženou?

Od Baltu,

na dovolenou

na Maltu.

 

Uleželé želé báseň Chrastí a chvojí

Račte si vybrat příchuť

Ilustrace jsou vyvedené v cukrárenské paletě pastelových barev, která snad až příliš protěžuje růžovou a trochu připomíná pixlu s bonbóny. Musí se ale uznat jejich osobitost a výrazný veselý styl. Ve výsledku dětské oko dozajisté potěší, ostatně bonbónová pixla by to měla zvládnout levou zadní.

Z Uleželého želé také dělají definitivně a stoprocentně dětskou knihu, samotné verše totiž často mají co říct i dospělým.

 

Koblížku!

Koblížku, koblíž,

jsem tak sám,

bydlím tu poblíž,

půjdem k nám.

 

Položím si tě

na stolek

a posvačíme

vespolek…

 

Uleželé želé báseň Naše prádlo

Jednu, vlastně tak dvě tři vady na kráse však tahle kniha má. Netuším jak se to Jiřímu Dědečkovi mohlo stát, ale jsou tam – básně se šroubovanými verši. Například v České kuchyni:

Uleželé želé báseň Česká kuchyně

Ovšem když už to není ten nejsladší literární bonbónek, tak má alespoň pravdu a rýpe si oprávněně…

Sumasumárum

Hravost, lehkost a grotesknost to jsou důvody proč Uleželé želé číst. Vlastně by se vůůůbec nic nestalo, pokud by Uleželé želé v naší knihovně nebylo. Ale že je, je i ona zase o něco veselejší. A veselejší může být i takový mlhavý podzimní podvečer, když je z ní vytáhneme.

 

Napsal Jiří Dědeček

Ilustrovala Aneta Žabková

59 básní na 127 stranách

Vydalo nakladatelství Limonádový Joe, 2015 (2. vydání)

 

P.S.

Půjčila jsem si i jiné Dědečkovy sbírky a nestačila jsem se rozplývat hlavně nad poetikou a hloubkou  Haiku haiečku. Tak budu doufat, že někdy v dalekém budoucnu Uleželé želé přivede naše děti až k nim.

 

vyprávění

Já Baryk

Velepříjemná klasika umného vypravěče Františka Nepila.

Já Baryk titulka knihy

Tak s touhle knížkou se prostě nedá nic zkazit! Zvířátka v hlavní (Baryk samozřejmě) i vedlejších rolích. Mile vtipné, jednoduché a přitom inteligentní vyprávění. A ilustrace Heleny Zmatlíkové text klasiky třikrát podtrhují.

Co každá kapitolka, to měsíc v roce a příběh z jednoho psího dvorku o setkání s jedním dalším zvířátkem. V něm se dozvíme, co je pro ně typické, například že zajíc nemusí pít, že krtek umí plavat nebo jak rozeznat havrana od vrány. Baryk komentuje ze svého pohledu i soužití se svým člověkem, což je vlastně pohled na dospěláka tak nějak zvnějšku. Někdy až příliš přísný, ale příběhům rozhodně to nevadí. Posuďte z ukázky.

Já Baryk a má vrána

Tak už je červen, měsíc hromdoškopků. V červnu chodí můj člověk s tou svou po zahradě, jestli budou mít hodně sena nebo málo sena. A jestli to počasí vydrží. Jednou navečer naklepe kosu, ráno vstane se slepicemi a dá se do kosení. Kosí a rozdává hromdoškopky.

Nejdřív svolává hrom do škopu kvůli tomu, že za ním lezu do trávy a že ji urousám. Sednu si tedy na cestičku a on posílá hromdoškopky na mravence. Protože na každém kroku prosekne mravenště a vrčí, že bude mít kosu za chvilku tupou jako poleno. Pak poštěkává na komáry, protože ho asi koušou nějak nevhod. Pak na vedro, protože se potí. Nevydrží totiž chodit tak dlouho s vyplazeným jakykem, jako my psi – to by mu pomohlo.

Loudám se tedy za ním a myslím si, že to nejhorší už jsem si odposlouchal. A bác ho – najednou vidím, že se na zahradě vyvaluje slepýš! Takže teda ještě něco uslyším. Protože když vyleze po týdnu vedra slepýš z díry, mohu strčit packu do kastrůlku na to, že určitě začne pršet. A když mému člověku neschne seno, to už nevolá jen hrom do škopku, to už se mu raději klidím z cesty. Slepýše zná kdekdo, ale kdo má ustrašené kalhoty, ten ho považuje za jedovatou zmiji. Jenomže slepýš je proti zmiji mrňous. Je dlouhý asi jako psí ocásek, ale je o hodně tenčí. Je tenký asi jako kost z kuřecího stehýnka. Zbarvený je do bronzova a vůbec není slepý. Když vidí, že se blíží mrazy, zaleze do nějaké díry a tam přespí zimu.

 

Já Baryk obsah

..

Šel jsem zbodnout kastrůlek a pak jsem chtěl zalést do boudy. Najednou slyším ze zahrady dupy dup. Vystartoval jsem jako bugatka, a helemese! Slepýš si to šustí, co mu síly stačí a za ním sousedovic kocour. Co kocour, takový kočičí výrostek! A hop! – už držel slepýše za ocásek.

„Pusť ho, neřáde, nebo tě rrroztrrrhám!“ zařval jsem jako dóga. Dóga je totiž psí óbr a píše se s krátkým o, taky jako óbr.

Slepýš však dělal chichichi, chichichi.

 

Já Hanka a můj Baryk

Tak vám povím, že si doma taky někdy poštěkávám. A nejen na komáry. Vidí do nás, do lidí. Ale i tak já Hanka a můj Baryk, jsme rádi, že se máme, alespoň u nás v knihovně. A celoročně.

 

Já Baryk

Napsal František Nepil

Ilustrovala Helena Zmatlíková

Stran 64, vydání páté z roku 2009

Vydal Knižní klub pro čtenáře od 5 let

 

 

dětské příběhy

Jak Červená kůlna skamarádila Míšu a dědu Andrýse

Napsal Ota Hofman , Ilustroval Tomáš Bím

Jednoduchý ale chytlavý příběh, psaný zvláštním stylem, o tom, jak se skamarádí malý kluk s cizím dědou. A nejde o žádného kouzelného dědečka, spíš trochu zanedbaného dědka, co už od života nic nečeká.

kniha Červená kůlna obálka

Rodiče devítiletého školáka Míši jednoho dne zcela bez varování dostanou telegram, který změní chod celé domácnosti. Zpráva z Mototechny: „Zitra dopoledne pripraven k prevzeti vuz MB 1000.“ Pro dlouho očekávané embéčko, které tatínka ovládne a na jehož stavu se velice brzy podepíše závist sídliště respektive nevycválaná parta Míšových spolužáků, začnou hledat garáž. Oficiální možnost zní: „Leda by se někdo vymáznul“. Tak rodina přistoupí na zprostředkování pochybného kontaktu s dědou, který má prý garáž k prodeji.

Z garáže se vyklube rozpadající se kůlna a děda o žádném prodeji vůbec neuvažuje. Ed Andrýs totiž už na nic, natož na sebe, nedbá a jen střádá na pohřeb: „Sedm stovek a umřu. Ne dřív.“ Kasička je taková hra o čas, neurčitý čas, který zbývá a cíl, alespoň nějaký cíl aby měl. Návštěva a sblížení s Míšou mu ale hru překazí. A když se nakonec málem embéčku podaří kůlnu vyklidit, bude se na jejím místě stavět panelák. To už se ovšem z Míši a dědy Andrýse stanou přátelé a o kůlnu už dávno ani jedné straně nejde. A embéčko spokojeně splývá se šedivým sídlištěm.

 

„Tohle je pro tebe… Tohle na noviny…“ Překontroloval částku s částkou na papíře. Peníze na noviny nasypal do kožené brašny. „A zbytek pro pokladničku, aby nebrečela.“

Vydoloval pokladnu zpod matrací v posteli. Klíč od ní měl na šňůrce na krku. Odemkl. Tak, aby Míša viděl dovnitř.

„Řekni tátovi, že mám peněz dost…“

Prohrabal stovky.

„Taky šetříte na auto?“ řekl kluk zvědavě. Hrál si se svými desetníky. Stovky ho zajímaly míň. „Až rozbijou grandku, abyste měl na nový?“

„Já už auto potřebovat nebudu,“ řekl dědek. Zas pokladnu zamykal. Klíč na krk. „Tohle je na jiný věci.“

„Na jaký?“

„Na poslední věci člověka,“ řekl Andrýs slavnostně. „Až tam bude dvanáct stovek, šmytec. Umřu.“

Míšu to neomráčilo.

„Ty jste už mohl mít. Za kůlnu.“ Na chvíli se podobal advokátovi. Věcný. Přesný. „Tady ležely.“

„Jenomže…“

Byla to pravda.

Andrýs se rozkašlal. Cpal zas pokladnu pod matrace do postele.

„… Taky máme ještě dělat draka…“

Radši přinesl špejle. A lepidlo.

 

Napínejme mozkové závity

Styl Červené kůlny je specifický. Autor tak trochu zkratkuje. Občas vynechává slovesa a podstatná jména sází za sebou jako obrovské úsečné titulky novin, co dědek Andrýs prodává, aby si přivydělal. Zkracuje tím už tak velice sporadické popisy prostředí i postav a trochu tak evokuje scénář. Celý příběh tvoří hlavně dialogy, má tudíž spád, dodává mu to taky trochu zvláštnosti a napětí.

Na druhou stranu dnešnímu čtenáři občas nějaké to vysvětlení chybí. Chybí nám dobové souvislosti a významy například už u zmíněných novinových titulků. Nevíme, který je rok nebo kolik je dědovi Andrýsovi. Chybí i popisy obličejů, takže je těžší si je představit. To ale dětem určitě vadit nebude. Dál se nám nedostane vysvětlení asi dvou situací, například když se děda Andrýs setká se svou dcerou a dá jí všechny peníze našetřené na pohřeb. Proč se s ní nevídá? Proč jí peníze dal? Čtenáři, domysli si sám.

Červená kůlna ukázka z knihy

Což rozhodně není na škodu! Trocha toho nezodpovězeného ponechává prostor pro přemýšlení i po dočtení knihy, tak se čas strávený s Červenou kůlnouvlastně prodlouží. V životě taky vždycky nedostaneme na všechno jasné odpovědi.

Asi před půl rokem jsem absolvovala seminář „Čteme s porozuměním“. Lektorka Kateřina Šafránková propaguje trénink kritického myšlení nad čteným textem. Nejlépe od první třídy, kdy se děti učí technickému čtení (tj. znát písmenka a umět je složit do slov, přečíst je nahlas), se pomocí jednoduchých textů a speciálních cvičení učí také chápat významy slov, slovních obratů, náznaku, ironie, zkratek v popisu a podobně. Jak takový trénink probíhá se dozvíte na www.kritickemysleni.cz. A přesně k takovému procvičení může zamyšlení nad Červenou kůlnou posloužit.

Máte „dědu Andrýse“?

Podstatné ale je, o čem je příběh. Přátelství. Sbližování. Dobrodružství. Ukazuje dětem, že stáří je normální, že staří lidé mají co vyprávět a že se s nimi lze skamarádit. A to je v každé době stejně důležité.

Případně drobné nejasnosti pomůžou vysvětlit rodiče.Nebo raději prarodiče. Nebo se můžou děti třeba zkusit zeptat na hřišti nebo v parku někoho, kdo tuhle dobu zažil. Dát se s nímdo řeči, co kdyby se jim povedlo najít nového kamaráda?

Červená kůlna ukázka z knihy

Slavný autor, málo slavné knihy

Mimochodem, pokud jste to stejně jako já nevěděli – Ota Hofman napsal scénáře filmům o Panu Tau, Návštěvníkům, Chobotnicím z druhého patra a Lucie, postrach ulice! O jeho knihách se ale, na rozdíl od filmů, moc neví. A je to škoda. Jo a proto ten scénářový styl, že…

Sumasumárum

Budu ji jednou číst vlastním dětem. A budu se ptát – jak to asi bylo? Jak jste to pochopily? A budu se těšit z toho, jak nad tímhle příběhem budou přemýšlet.

Červená kůlna knižní ukázka

edukativní

Nina chce být rocková zpěvačka

Obálka dětské knihy Nina chce být rockovou zpěvačkou

Malá encyklopedie povolání

Zpěvačka ne. Že neumím zpívat mi bylo jasné snad odjakživa. Já chtěla být baletkou a pak dlouho krasobruslařkou. Než jsem si připustila, že tatínek měl pravdu, když se mi snažil vysvětlit, že na to je potřeba drobnější postava. Rozuměj menší zadek. A taky pořádný trénink od mala. Tedy mnohem dřívějšího mala než bylo to moje tehdejší předškolní „malo“, ten se zkrátka už nedal dohnat.

Dětská představa o tom, co je zajímavé povolání se samozřejmě od té dospělácké poněkud liší – kdo z nás si alespoň jednou nepřál jezdit na stupátku popelářského auta, že? Popeláři jsou vidět a jsou cool. Krasobruslařky jsem samozřejmě taky viděla (v televizi). Ne všechna interesantní povolání jsou ale dětem na očích (hlavně pokud naše generace, často právě ani tu televizi nemá)… Přitom čím dřív se o nich dozvědí, tím spíš mají šanci je zaujmout. A ony s pak s rodiči můžou začít rozvíjet talent, který případně k jeho výkonu mají. Naštěstí ne ke všem je třeba děti přivést dřív, než se pro ně mohou sami rozhodnout, jako u baletní přípravky. V této knize tedy najdou rozhodně zajímavou inspiraci.

Jo a tahle Malá encyklopedie povolání je vlastně taky ideální pomůckou ke spoustě her na – ale nepředbíhejme.

Až vyrostu, bude ze mě…

V celkem dvanácti kapitolách se představuje na sto povolání. A výběr potěšil svou pestrostí, od lékařů přes spisovatele až po zmrzlináře, osvětlovače či klasickou paní učitelku. Každá kapitola má stručný příběhový úvod např. o cestě s rodiči do Paříže nebo o návštěvě divadelní zkoušky. K němu nebo k obrázkové dvoustraně, která následuje, se váže jednoduchý úkol typu „vyprávěj“, „ukaž“, „najdi“ a podobně.

Obrovskou pochvalu skládám téhle knize právě za prostředí, ve kterých se Nina ocitá. Jsou rozmanitá a mnohde ukazují právě taková povolání, která děti běžně nepoznají (signalista na letišti mě vážně dostal!). Povolání jsou v prostředích vyobrazená v souvislostech a ve svých typických situacích, což je efektivně přibližuje.

ukázka knihy Nina chce být rocková zpěvačka

Kniha nebo herní manuál?

Ještě jste s dětmi nikam neletěli? Na dovolenou v hotelu není příležitost / síla / čas / peníze / (doplňte si)? Na baletní představení jsou děti zatím malé? Tak si letiště, hotel nebo divadlo vytvořte doma! Vaše děti ještě nemají pas? Tak to je třeba si ho vyrobit… Uklízíte doma jako pokojská? Zapojte je. Zabavíte se, vysvětlíte si a děti si zapamatují některá povolání. A až jednou do divadla půjdou, budou vědět, jak to v něm chodí. Zapřemýšlejte chvilku nad každou situací a máte náměty na hry třeba na celý rok.

Nechybí nám tady někdo?

Výčet povolání samozřejmě nemůže zahrnout všechna existující. Byla jsem ale hodně zvědavá, jestli uvidím tři tyhle tři: programátor / programátorka, strojař / strojařka, podnikatel / podnikatelka. Aktuálně i do budoucna dvě profese obecně velmi žádané a jedna u žen velice podceňovaná.

Není tam ani jedno.

Možná je brzo dětem předškolního věku vysvětlovat co znamenají. Možná je to příliš složité.

A nebo je to proto, že Nina je holka? Bude ještě verze pro kluky?

Vysvětlení jde zařídit velice jednoduše, např. v továrně na čokoládu, kde pracuje Ninin tatínek chybí pan majitel či paní majitelka. A tím spíš je třeba je holkám představovat, když programátorek, strojařek či podnikatelek je tak málo. Protože nikdy nevíme, v čem děti nakonec najdou zalíbení, k čemu mají bez ohledu na pohlaví talent.

Ilustrace

Co k nim dodat? Živé, barevné, veselé, jednoduché, názorné. Na jedničku. S hvězdičkou.

ilustrace knihy Nina chce být rocková zpěvačka

zadní obálka knihy Nina chce být rocková zpěvačka

Sumasumárum

Super kniha, která může rodičům pomoct dětem ukázat rozmanitá povolání a ještě je inspirovat k nápaditým hrám.

 

A ještě jeden plus! Nina chce být rockovou zpěvačkou proto, že ji baví zpívat. Ne pro fanoušky. Ne pro slávu. Ne pro peníze.

 

Co baví vaše děti?

 

A čím jste chtěli být vy, když jste byli malí?